Týden a půl na severu Portugalska – 2. část

Jak jsem již zmínila v předešlém článku Týden a půl na severu Portugalska – 1. část, tak jsem měla to štěstí, že se mě moje rodina rozhodla navštívit v Portu.

První tři dny jsme strávili ve městě, o tom jsem již povídala v předchozím článku a na dalších pět dní jsme se rozhodli rezervovat byt kousek více na severu. Celý nápad vznikl na základě prosby mojí maminky, která si moc přála jít kousek svatojakubské cesty a také navštívit Santiago de Compostela ve Španělsku.

Nakonec jsme se rozhodli, že skvělým místem pro ubytování bude město Caminha, přímo na hranicích se Španělskem (o tom jsem již hovořila v článku Caminha, kousek ráje na zemi), ale vzhledem k tomu, že jsme se rozhodli celkem spontánně, tak už žádné cenově dostupné ubytování nebylo k dispozici. Usídlili jsme se proto v městečku zvaném Moledo, zhruba pět kilometrů na jih od Caminha.

STŘEDA

Do našeho ubytování v Moledo jsme vyrazili brzy ráno, ale rozhodli jsme se udělat malou zajížďku, protože moje maminka chtěla navštívit nově otevřenou lávku Ponte 516 Arouca. Přání jsme se jí chtěli splnit a vydali se na 1,5 hodiny dlouhou cestu jihovýchodně od Porta. Cesta byla dlouhá a z venčí na nás pražilo nemilosrdné slunce a tak jsme zastavili na občerstvení a probuzení espressem v roztomilém městečku Arouca.

Zřejmě jsme přejeli hlavní vchod, který je prosím, hned na začátku příjezdu. Místo toho jsme objeli celý most a chtěli vstoupit z druhé strany. Bohužel ani jednoho z nás nenapadlo, že na most se musí objednat vstupenky online a to se značným předstihem, protože denní kapacita mostu je omezená a návštěvníci jsou rozděleni do skupin s průvodcem.

Online objednávání prohlídky vysuté lávky: Booking – Ticket Purchase – 516 Arouca Bridge (ponte516arouca.com)

Když už budete vážit cestu k lávce, určitě navštivte také dřevěné dílo Passadiços do Paiva, které začíná hned u lávky. Jedná se o procházku po dřevěných cestičkách, které kopírují dynamiku krajiny. Zklamaně jsme si tedy vyfotili most alespoň z dálky a vraceli se zpět k autu.

Teď už jsme mířili rovnou na sever. Cestou jsme se zastavili na posilnění v malé restauraci na oběd a do našeho ubytování se nám podařilo dorazit až k večeru. Ještě jsme se stihli mrknout k oceánu a nakoupit jídlo v malém obchůdku s potravinami. Počasí nám bohužel tolik nepřálo a my zjistili, že na to nejsme úplně vybavení. Na to, že jsme se nacházeli uprostřed léta, tak venku foukal studený vítr a teplota se pohybovala kolem 18 stupňů. Nezbývalo než vrstvit všechno, co jsme si přivezli.

ČTVRTEK

Ve čtvrtek ráno jsme se nasnídali, mě se ségrou čekala další hodina surfování. Rodiče se rozhodli vydat svou vlastní cestou a dojít do Caminha po svatojakubské stezce, které vedla přímo před naším bytem. Se ségrou jsme měly zaplacených dohromady 5 lekcí, což nás vyšlo stejně jako v Portu na €80. Když nás na konci hodiny surfu vyplavil oceán na pláž, celé zmrzlé a polámané jsme se vrátily na byt, daly si sprchu a společně s mým přítelem vyrazili vyzvednout naše rodiče.

S přítelem jsmě měli v plánu ukázat jim přenádhernou vyhlídku u kaple Capela do Santo Antão, do které jsme se zamilovali už tenkrát, když jsme Caminha poprvé navštívili. Počasí nám přálo, i když nebylo úplně teplo, bylo slunečno a obloha jako vymetená.

PÁTEK

Jak se týden chýlil ke konci, i naše celková únava rostla, ale nadšení objevovat nová místa neopadalo. Počasí v Santiagu de Compostela nevypadalo dobře a my se rozhodli změnit plány a vydali se za teplem hlouběji do nitra Portugalska. Naším cílem bylo útulné městečko Arco de Valdevez. Cestou jsme se ještě stavili v Ponde de Lima, kde jsem neodolala pokušení ukázat svůj oblíbený místní park Parque Tématico do Arnado.

Protože Arco de Valdevez je již co by kamenem dohodil od národního parku Gerês, neodolali jsme se tam stavit alespoň na chvilku. Vyhlídli jsme si vodopád, který se měl nacházet na kraji parku. Když jsme do parku vjeli, první, co nás překvapilo volně pobíhající krávy a s tím související dopravní značka “Pozor krávy”. Krávy, které se v národní parku volně pohybují jsou celkém známé a steak z těchto krav je místí specialitou zejména díky své vysoké kvalitě.

Nevím, kde přesně se stala chyba, ale místo klasické pěšiny, která vedla k vodopádu, jsme se vydali po kamenech skrz řeku. Totiž, původně jsme na správné pěšině byli, ale zaslechli jsme hlasy ze zdola a tak jsme usoudili, že jdeme špatně. Zhruba po 10 minutách přeskakování po kamenech a snaze nežuchnout do řeky, jsme s hořkostí zjistili, že tahle cesta není zrovna procházka růžovým sadem.

Náš pejsek Artur to celé i přes svoji panickou hrůzu z vody zvládal s naprostou statečností. Po skoro nekonečné době jsme se konečně doplazili do místa, kde se sdružovalo více lidí. Aktivně jsme se zeptali, zda-li jdeme správně a zjistili jsme, že tahle cesta je jen pro místní dobrodruhy, kteří se neradi tlačí mezi turisty a ten chtěný vodopád je skutečně na konci původní pěšiny, po které jsme šli. Po tomto zjištění jsme byli trochu zklamaní, ale i tak jsme byli odměněni malým skrytým vodopádkem.

Cesta zpět byla bohužel pouze ta, po které jsme přišli a tak nezbývalo zatnout zuby a vydat se po kamenech směrem k autu. Je pravda, že i přesto, že jsme neviděli chtěný vodopád, tak se toto dobrodružství stalo jedním z nejlepších zážitků našeho výletu na severu. Celé to poskakování po kamenech bylo tak komické. V některých chvílích jsme museli nést i našeho psa a vůbec nejvtipnější moment nastal, když našemu tátovi nečekaně uklouzla ruka na kameni a obličejem dolů zahučel do vody. Nad vodou z něj koukal jen batoh a v tu chvíli jsme se všichni začali řehtat tak neskutečným způsobem, že jsme měli co dělat, abychom se na těch svých kamenech udrželi.

SOBOTA

V sobotu nás čekala poslední hodina surfování, kdy jsme se já, moje ségra a přítel vydali po obědě jako tři mušketýři na pláž. Konečně po těch předchozích chladnějších dnech vykouklo sluníčko a my si tu hodinu surfování náležitě užili. Rodiče se vydali opět svojí vlastní cestou. Na mapě našli krásnou pěšinku, která vedla z Moleda směrem k již zmíněné vyhlídce u kaple Capela do Santo Atão. Nedošli úplně až k ní, ale procházka je celou dobu provázela nádhernou krajinou, takže se vrátili k večeru unavení a spokojení. Zbytek nádherného dne jsme trávili odpočinkem na pláži a házením si s míčem.

NEDĚLE

Prší. A prší hodně. V našem bytě nebylo moc teplo a tak jsme s odjezdem zpět do Porta ani moc neotáleli. Dopoledne jsme opustili Moledo a již v poledne nás výtalo opět Porto. Déšť byl sice vydatný, ale ani to nás neodradilo, nasadili jsme pláštěnky, otevřeli deštníky a vydali se na voňavý Pastel de Nata do Manetegeria (zmiňuji v předchozím článku).

PONDĚLÍ

V pondělí jsem se bohužel musela plně vrátit do práce, ale vyslala jsem svoji rodinku na výlet do městečka Espinho. Je to velice jednoduché, nasedne se na vlak na nádraží Säo Bento a vydá se směrem Aveiro nebo Ovar. Espinho je malé město na pobřeží na jih směrem od Porta a úžasnou věcí je, že s Espinha vede překrásná dřevěná lávka podél oceánu až do Miramaru (a dál). Celá cesta má zhruba 7 km a v Miramaru se opět nasedne na vlak a zase přifrčí zpět do Porta.